Už nemohu dál Roberta Gravese číst, myslím, že ještě jednou a s mým pověstným feminismem bude Ámen. No, vlastně…
Je všeobecně známo, že pokud se muž dostane k moci, a tím hůře k moci neomezené, často z toho jeho ego zblbne a začnou se dít hrozné věci. Císaři Tiberius, Caligula, Nero, pro tehdejší Albion to byl například Napoleon (pro mě ne) a mnoho dalších. Ti a s nimi mnozí jiní jsou jen malým výsekem chronicky známých částí dějin. Nutno však dodat, že historikové dobrotu jejich následovníků posuzují často podle hrůznosti jich samotných.
Ale co ženy? Tak například Matka Říma, Livia, manželka božského císaře Augusta bez skrupulí nechala zabít svého syna, svoje vnuky, svého manžela, který tolik desetiletí oddaně sloužil říši a mnoho dalších a to vše jen proto, aby na trůn dosadila svého despotického a neschopného syna Tiberia. Svojí smrti se pak bála jen kvůli strachu z pekelných muk. Pak třeba Livilla (podobné jméno), taktéž členka císařské rodiny Julsko-Claudijské dynastie zavraždila jedem svého vlastního muže Castora, který ji velice miloval, a který se jako naděje národa mohl stát spravedlivým a schopným císařem. Místo toho zemřel bídnou smrtí a v té klíčové době už po něm nezbyl nikdo, kdo by se hrůzovládě jiných mohl reálně postavit. Messalina, ach Messalina, ze všech jejich nejhorších činů by člověku utrhlo srdce, že nechala popravit skvělého úředníka státu a ve své době pravou ruku císaře Claudia ctihodného Selána a to jen proto, že odmítnul být její milenec (byl to manžel její matky). Odmítnul to z důvodů cti a stálo ho to hlavu. Když už jsem v úvodu zmínil císaře Napoleona, nemohu tedy vynechat například jeho sestru Caroline, která proti bratrovi osnovala spiknutí, jenž kdyby se zdařilo, mohlo vést k občanské válce a statisícům mrtvých. A že nejsou mocné ženy bojovné? Ale ano, jsou, tak třeba u nás. Například partnerka Jidřicha z Lipé Eliška Rejčka a žena Jana Lucemburského Eliška Přemyslovna. Vedly souboj o české národovedectví a státnost a to po mnoho let a velice tvrdě. Se vší pokorou se dávám historií vést a nedomnívám se, že ženy jsou slabší, než muži. Vždyť jsou to lidé a tak ani moc nemusejí zvládnout zrovna tak jako muži. Muži mají svou čest a ženy zase mírnost, jenže zrovna tak to může být i obráceně. Navrhuji tedy toto zamyšlení. Zanechejme bojů za práva žen, tam, kde to není třeba. Ženy umí být stejně silné jako muži, umí však být i stejně kruté, jsou totiž úplně stejné. Nediskriminujme ženy tím, že jim budeme vnucovat místa ve správních radách. Nechme věci přirozený průběh, jinak hrozí, že z žen právě tímto svatým bojem naděláme slabou skupiny osob, která se bez pozitivní diskrimance neprosadí. Já tomu ale nevěřím. Já věřím, že ženy jsou stejně silné a chytré jako muži, umějí však být i stejně kruté nebo bezcitné, a tím největším paradoxem současné doby je, že právě tento postoj by mi krátkozraký člověk mohl vytknout jako antifeministický nebo misogynský a to přesto, že je tomu úplně naopak.
