Pierce operoval mnoho lidí, jeho přátele se nepodivovali nad jeho pracovitostí, neboť dělal chirurgii. Práci, která v sobě spojuje cit pro člověka, pomoc druhým, často záchranu života a v případě Pierce i obrovskou vášeň a nadání od Boha. Byl šťastný, skutečně šťastný, ne šťastný jako fotka páru od břehu moře, které dominuje jejich úsměv a azurová modrá, přičemž vteřinu po zmačknutí čudlíku fotoaparátu náhodným kolemjdoucím, proběhne bezduchá hádka o zapomenuté lehátko a výběr večerní restaurace (z které pak bude pořízena další šťastná fotka).
Pierce miloval svoji práci, válka skončila, vrátil se domů a jeho vnitřní pohoda byla ještě umocněna jeho úlevou z konce mezistátní policejní akce (oficiální pojmenování USA války v Koreji), neboť byl bezbřehý pacifista a válku ve skutečnosti nenáviděl ještě víc, než neomezenou tupost a povrchnost Franka Burnse.
Když zrovna neléčil pacienty nebo přímo neoperoval, nežil špatně, vlastně moc dobře. Přehršel dobrých přátel a perfektní vztah se svým otcem, kterému tolikrát během války psal a posílal vzkazy. Ve skutečnosti, a Pierce si to jen nesnadno přiznával, válka jejich vztah utužila, ba co víc, díky ní si oba vážili společného času.
V koutku duše však, někde hodně hluboko, snad až na dně Piercovy duše. Na místě, kam nedohlédl ani jeho otec, ani jeho nejlepší přátelé se skrýval stále pocit, jenž byl obnoven a rozdmýchán po poslední návštěvě El. Někdy byl dokonce tak silný, že Pierce nemohl usnout. Už se nezlobil, odpustil jí. Občas ho napadalo, jestli El nemiloval tak moc, že by jí přál větší štěstí, než sám sobě, a to nikoli z komplexu méněcennosti, ale z podstaty pravé ryzosti lásky. Podstaty, kterou všemožní literáti, ba i umělci rádi tlumočí ve svých dílech, ale ve skutečnosti o ní neví nic, neboť k tak opravdovému citu je zapotřebí nejen srdce, ale také určitá odpoutanost od malosti ubohých myšlenek.
Vlastně už El ani nechtěl zpátky, říkal sám sobě a přitom, kdyby se znovu objevila v jeho dveřích, vůbec nevěděl, co by udělal. Velký chirurg, nebylo-li by války, dávno primář, by nevěděl. Ne vždy, ale občas se přistihl při tom, že když přichází domů, představuje si, že přišla zrovna tak, jako se kdysi ocitla v M.A.S.H i. A přesto, že se té myšlence bránil, nemohl vzdorovat pocitu, který přinášela. Pocitu radosti, ať už by se stalo cokoli. Pocitu, že mu je dovoleno mít něco, na co si ostatní hrají a co se předstírá mezi sousedy. Pocitu, že by pro ni udělal cokoli na světě, že by jí odpustil cokoli na světě a že i hádka s ní by byla krásná, protože Pierce by byl s ní.
Po této úvaze pak sám pro sebe během dní opakoval větu, skoro vždy, když byl sám, větu, kterou řekl El – Po Tobě byly jiné, ale všechny byly jen Tvé chabé kopie.
A El nakonec opravdu přišla, trvalo jí to však celých několik let. Byla zralejší a pevnější sama v sobě. Škarohlíd by řekl, že Pierce měl štěstí, jenže přesně v tu dobu kdy El byla připravená, Pierce už skoro chodil s jinou, on by to neudělal, ale i když ta jiná nebyla Marry Jane, měla všechny její znaky a to nejhorší, měla v očích jakousi jiskru určenou výhradně pro něj. Jakousi oddanou lásku, které byly schopny snad jen dámy z románů Lva Tolstého a jiných velkých děl a nebo prostě ženy, jenž mají svůj vnitřní vztah k mužům tak srovnaný, že vědí, kdo má cenu a kdo nikoli a jaká je podstata této ceny. Věta o chabých kopiích kvůli nové příchozí vybledla. Její přesah byl umenšen a Pierce se octnul v úplně nové situaci.
