A pak za Piercem přišla. Vrátila se mu do života. Blond vlasy jí stékaly po ramena a z toho proudu krásy se i kapitánu Piercovi, vždy plném humoru, chtělo brečet. Byla to jeho bývalá, ale ne jen tak ledajaká. Byla to jeho osudová láska. Ta láska mezi mnohými, na kterou nezapomněl, protože cosi mezi ním a jí nebylo dosud vyřešeno. To něco bylo zrovna tak bolestivé jako rozradostňující a tento mix vždy umí měnit životy. A bylo by bývalo krásné moct napsat, že k lepšímu.
Pierce byl ale odvážný, a tak při první příležitosti šel k ní do stanu, jistě při své inteligenci, vědoma si, že riskuje polní operaci pravé a možná i levé chlopně srdeční v bojových podmínkách M.A.S.H e. Neobořila se na něj, smála se jeho hloupým a možná i dobrým vtipům. Jako by se však z nich cosi přece jen ztratilo. Autorův klid. Vtip již nesloužil jako obrana proti válce, byl obranou proti míru, který se v sobě Pierce marně snažil uchovat.
Pak došlo na to nejhorší a nejlepší zároveň. Volnou diskuzi mezi čtyřma očima, přičemž často byly ty oči jen dvě, ač v místnosti byli oba. Pierce jí vyložil, že bolest, kterou mu svým odchodem způsobila byla nedozírná. Povídal o své lásce a pak o své nenávisti. Vášnivé nenávisti, která jako jediná mu dovolovala ráno vstát a jít. Ona však nebyla ani bezcitná a ani zlá a její argumenty byly pádné. Pierce na ni prostě neměl čas, věnoval ho své chirurgické kariéře. Ona však toužila po celém muži, ne jen po jeho stínu, který se marně snaží chytat stejně jako chvilky, ve kterých by byli jen oni dva.
Nebyla klidná, byla na výsost důstojná, když Piercovi řekla, že jej milovala, ale že pochopila, že pokud miluje svoji práci víc než ji, tak že je to fér, protože je velmi nadaný. Básník by pak na tomto místě jistě řekl, možná až příliš nadaný.
A když se pak bavili, koho kdo má, Pierce řekl mrazivou větu, že po ní bylo mnoho dívek a žen, ale že všechny byly jen chabé kopie právě jí samotné. Jen chabé kopie ženy s rovnými vlasy a humorem, díky kterému by se Pierce prosmál snad až do svého skonu, jenž by s chirurgií neměl co dělat.
Polibek, který následoval měl tu stejnou chuť jako kdysi, chuť třešní a lesního ovoce, toho, co se utrhne a hned se sní.
Pierce se však své práce nedokázal vzdát a já pochopil, že mi ho nemůže být líto, protože udělal své rozhodnutí. To rozhodnutí, jsem si jist zachránilo mimochodem mnoho životů. Jsem si však stejně pevně jist i tím a to s pateticky sevřeným hrdlem, že jeden život a dost možná, že dva, ztraceny byly.
„Po Tobě, byly už jen chabé kopie.“
