Při vstřebávání díla Roberta Gravese, který byl populární, i když v uvozovkách, myslím v 80. letech minulého století a jeho popisu konce vlády císaře Caludia, mě napadla zajímavá věc. Císař Claudius byl při konci svojí vlády pro všechny nečitelný a to dokonce i pro svoje vlastní vrahy, kterými se stali jeho poslední žena Agrippina a snad i její milenec. Nikomu to zdánlivě nemusí být líto, protože Agrippinu pro změnu nechal zavraždit Nero, její syn, ale ten pro moji úvahu není zajímavý.
To, co mě ze života Claudia inspirovalo, je jeho zanícení pro republiku a jeho snaha Řím jako republiku obnovit a to i navzdory tomu, že sám byl dobrým císařem a jak on sám říkal, otupil hroty monarchie natolik, že za doby jeho vlády nikdo již po změně režimu příliš netoužil. Ovšem až na samotného císaře. Bez jakýchkoli pochybností a s přispěním Sibilinina proroctví, se pokusil vládu Caesarů zničit tím, že sám sebe a zcela vědomě nechá uvrhnout do intrik, přes srdcervoucí nelibost bude odpírat náklonnost svému vlastnímu synovi Britanicovi, aby se nakonec nechal zavraždit a na císařský trůn mohl usednout Nero. Císař Claudius věřil, že je to jediná cesta, jak Řím může opět republiku obnovit, věděl, že Nero je neschopný vládnout a že bude podobně špatný císař jako Caligula a věřil, že až to lidé a senát uvidí, vyvolá to přirozený odpor jako v Caligulově případě a tradice Caesarů skončí.
Claudius se však mýlil, Nero nakonec vládl 13 let, a i když skončil neslavně, Řím jako republika nikdy obnoven nebyl. Moje inspirace tímto příběhem spočívá v Claudiově nejlepším zájmu, který však selhal. Říká se, že Claudius napsal: „ Žáby v tůni chtěly krále, a tak si zvolily mě, krále kládu.“ Lze tomu rozumět tak, že sám Claudius věřil, že pro lid je demokracie v jeho nejlepším zájmu a císařství může být zhoubné, tak jak to viděli jeho současníci u jeho předchůdců Tiberia a Caliguli. Právě proto chtěl sám obnovit republiku. To, co tomu však nejvíce bránilo, byla právě Caludiova dobrá vláda. Proto po republice nikdo netoužil a císař se musel uchýlit ke svojí vlastní „plánované“ vraždě, aby lidem ukázal, co je pro ně nejlepší. Až tak daleko se nechal unést ve svých státnických vizích. Až tak obdivuhodným člověkem byl.
Proto protěžoval nevlastního syna Nerona a ne vlastního Britanica, který by byl skvělý císař. Britanicus byl bystrý, silný, nezkažený a vládnul by dobře. Claudius se ale do konce držel svojí vize, dát lidu republiku. A právě tady pro mě začíná důležitý moment. Tady to začíná mít souvislost se zahraniční politikou dnešních velmocí, ať už jimi nazýváme kohokoli. Někdo by to snad mohl nazývat cynismem, ale mě napadá souvislost, která spočívá v myšlence, která je spíše ideou. Idea, dávat lidem něco lepšího, než oni sami žádají a chtějí. Ideou, že aby to lid dostal, protože vím, co je pro lid nejlepší, já sám se obětuji nebo dokonce obětuji mého vlastního syna a dám světu tyrana, aby si lid nakonec sám uvědomil, že demokracie je pro něj nejlepší. Jenže i takto odvážný plán selhal, výsledkem bylo vraždění a bezcitná vláda Nerona.
A co když je to podobné i dnes? Co když i dnes existují ideje, které mají podobný základ. Možná snad v tom, říkat lidem, co je pro ně nejlepší. A i když je to jistě v mnoha případech myšleno dobře, nakonec to opět možná končí pravým opakem, a sice negativním postojem lidí, kteří by možná na věci, které pro sebe chtějí, přišli sami? A položím další kacířskou otázku, co když nakonec to nejlepší, co politici mohou dělat je, že nechají lidi, kterým slouží, aby si oni sami rozhodovali, co je pro ně nejlepší. A samozřejmě, ať prosazují své myšlenky a názory, nicméně s pokorou, že jen lidé sami vždy rozhodnou. A možná tak lidé dojdou k mnoha omylům a možná, že některé omyly budou i velmi bolet, ale budou to jejich vlastní omyly, a tím budou svobodné. A co když se právě z těchto omylů nakonec zrodí touha lidí po něčem lepším, protože touha se rodí i tam, kde vidím to, co se mi nelíbí nebo co si přeji jinak.
Nemusí být pravda, že Claudiův příběh můžeme použít vždy, může však být pravda, že někdy by poučení z něj mohlo být ispirací.
