Nikde jsem nenašel definici tohoto citátu, avšak pokud mohu soudit, opírá se o životopis Augustův, který si nejednou postesknul, že je toho na něho moc a že řídit tak velkou říši, jakou je Řím, není snadné (proto také sám uvažoval o tom, zda by nebylo moudřejší opět nastolit republiku). Ach Auguste, božský Auguste, Tvůj následovník císař Claudius po Tobě řekl: „Žáby v tůni chtěly krále, a tak dostaly mě, krále kládu.“ Řekl to (podle vyznění toho textu) s podobným posteskem jako Ty. Ti nejlepší císaři zlatého věku Říma byli tedy republikáni, jaká ironie. A nebo ne? Co když to žádná ironie nebyla? Co když existuje lepší řešení správy věcí, než demokracie, která je zdlouhavá a nepružná a populistická ze své podstaty? Co když je vláda jednoho člověka mnohem lepší? Musí to však být člověk, který sám v podstatě vládnout nechce a je neustále mentálně na hraně, že se vlády vzdá ve prospěch lidí samých. Avšak kde takového člověka vzít, člověka, jenž je nadaný, zároveň ale vládne takovou porcí pokory v kombinaci s lídrovstvím, že je zosobněním principu kalokagathia? A pokud takový není, není na čase otevřít kurzy s tématem lídrovství? Například při nějaké vysoké škole, otevřené však všem? Ne, ne, škola lídrovství, to nikoli, to by se mohlo někoho dotknout. Takový lídr by totiž musel mít osobnost a navíc vlastní názory a to je hrozné a odpudivé. Já kategoricky nesnáším vlastní názor u druhých, vždy, když ho někdo má, cítím se až příliš offended (pro mého otce – dotčen). A já nemám rád být dotčen.
Je strašně zajímavé, jak si lidé a novináři často stěžují na to, že politici dneška již nemají ten šarm a sílu a nejsou lídři, jenže okamžitě, jak se nějaký lídr objeví a jen trochu ze své podstaty koná podle svojí síly nebo světonázoru, v tu chvíli je umlčován nebo ostrakizován jako nedemokrat nebo možná extrémista. Ti, jenž stav věcí bez lídrů v našem státě kritizují jsou často titíž, jenž lídrům brání v lídry vyrůstat.
Ach, jak paradoxní doba
