V jedné diskuzi, která se odehrávala při soukromém historickém YT kanálu na téma postřehů z východní fronty za 2. světové války, jeden z pisatelů napsal, že vojáci Wermachtu měli ale odvahu. Samozřejmě, že to probudilo ohromný odpor a pisatel to schytal. Nebyl to však Němec, nýbrž občan USA a navíc to byl s jistou pravděpodobností i žid, neboť křestní jméno měl Noah. Vtip je ale v tom, že z různých zápisků důstojníků, do kterých jsem nahlédnul a z jejich dopisů domů lze často poznat, že ti vojáci skutečně upřímně bojovali za čest a byli také propagandou přesvědčeni, že konají dobro, protože rudí chtějí Německo nakonec zničit. Ze zápisků jednoho důstojníka si dovolím citovat: „Když mi pak po válce ukázali zvěrstvo, které se dělo doma v koncentračních táborech, došlo mi, jak paradoxní byla naše situace. Nasazovali jsme naše životy, odvahu a čest a vůbec jsme netušili, co se děje.“ Takovou zajímavostí pak je, že se traduje, že dokonce i vojáci SS měli posttraumatické stresové poruchy ze zabíjení nevinných a důstojníci je často museli zdrogovat, aby rozkaz byl vyplněn.
V té internetové diskuzi se však nakonec jeden Němec objevil a to s tím, že konstatoval, že jeho děd byl také vojákem Wermachtu a že ho trápí, že na něho nemůže být hrdý a to přesto, že nebyl nacista. Pokud bychom tedy přistoupili na domněnku, že druhá válka začala kvůli tvrdosti Versaillské smlouvy a tomu, že tato tvrdost po tolik let nutila Němce k frustraci, která pak musela někudy ven, šlo by se také z širokého sociologického pohledu zamyslet nad tím, co sebemrskačství může udělat s indoktrinací na téma: Celá naše minulost je v podstatě špatně a musíme se všichni polepšit a zaplatit za naše hříchy. Naše předky pak musíme vymazat a nesmíme o nich mluvit, byli špatní. Nesmíme pak mluvit ani například o jejich odvaze.
Po jisté době od Druhé světové války pak najednou vzniká projekt Evropské unie. Tento projekt se časem staví do pozice uhajovatele míru a klidu a to vlastně za každou cenu (to je pochopitelně pouze náhoda). Snad i za cenu zbavení se různorodosti nebo za cenu potlačení téma národa. To téma je totiž nebezpečné, naši předci národu věřili a dopadlo to válkou.
No ano, ale co když s tímto očistným proudem plným dobra a naděje do řeky Sprévy spláchneme také objektivitu. Co když tam skončí právě barevnost názorů? Co když tam skončí jinakost názorů, která tříbí mysl a ducha? Řeka by pak mohla být plná věcí, které byly obětovány na oltář míru. Jistě, s úmyslem snad bohulibím, ale jako by něco nesedělo, jako by něco nepojmenovaného bylo špatně. Snad jako by byl čas, aby někdo odpustil sám sobě a možná, že těch odpuštění je asi osmdesát dva milionů.
