Můj záměr není nikoho pohoršit, jen vyslovuji můj postoj.
Kdosi se mě před několika měsíci zeptal, jestli se bojím covidu a já na to celkem bez rozmyšlení odpověděl: „Covidu?, ne, nebojím, to covid se bojí mě.“ A když pominu jistou nadsázku, která se v tom skrývá, poměrně jasně vystihuje moje vnitřní nastavení. A za celé období, počínaje březnem až do teď se můj postoj nezměnil, spíše se čím dál více prohlubuje. A je velice pragmatický, existují totiž desítky studií na téma, jak strach negativně ovlivňuje imunitu a jak ji naopak pocit klidu, či pohody posiluje. Podle nich organismus, který se nenachází ve stresu, může podávat ty nejlepší výkony. No jo, řeklo by se, ale co když zemřeš? A já bych odvětil…no tak dobře, s takovou filosofií bych se vlastně nikam nedostal, nemohl bych do lesa, protože mě zabije klíšťová encefalitida, nemohl bych do nemocnice na návštěvu za přítelem, protože chytím nějaký odporný bacil, nemohl bych prostě normálně žít a normálně žít je pro mě větší hodnota, než žít někde se strachem a nechat strach, aby ovládal moje konání, to stejně pak žádný život není. Roušku nosím a budu nosit, tam, kde je to oficiálně žádáno, protože respektuji nařízení vlády a nechci, aby si lidé kolem mě dělali starosti, ale nikdy za ni nebudu schovávat strach. Smrt je prostě součástí života a pořád se bát, že se něco stane, je prostě podle mě špatná životní strategie. Samozřejmě, když přecházím silnici, ohlédnu se vpravo, vlevo, vpravo a pak přejdu a stejně tak, protože si vážím života, udělám vždy to, co považuji za správné, abych ho chránil, udělám to ale bez obav, protože pokud by covid byl nepřítel, který mě chce zničit, přesně tohle by si přál. Abych se před ním schovával a utíkal a četl si o něm články a takovou radost mu neudělám.
