Je krásné nebýt nikde organizován, protože si člověk bezostyšně může myslet a podrobovat kritice co se mu zlíbí. A protože jsem obdivovatelem architektů jako je Oscar Niemeyer, Frank Gehry nebo Zaha Hadidová, zaměřím pozornost na kritiku současné architektury, pro kterou se staly klišé obzvláště dva body. Prvně je to transparentnost a jakási až bezmyšlenkovitá otevřenost prostoru (například openspace). A zde předkládám moje argumenty. Ano, existují případy, kdy je otevření prostoru prospěšné, nicméně pokud tuto otevřenost použiji jen jako opakování nápadu a příjmu otevřenost jako diktát současné architektury, stane se přítěží a lidé se v takovém prostoru přestávají cítit dobře. Například kvůli hluku nebo nedostatku soukromí. To, co by mělo být podrobeno kritice je tedy jakýsi trend moderních staveb vypadat líbivě, moderně, snad i draze, ale za cenu bezmyšlenkovitosti a často prostě jen kvůli dojmu. Přijde mi, že nepostavením Kaplického knihovny jako bychom se vrátili do stavu podnikatelského baroka z 90. Let, jen s tím rozdílem, že teď již moderní office buildings nejsou odporné, jen často povrchní a udělané na dojem. Ten dojem však nepřinášejí, protože prostě použitím dřeva nebo zvětšeného plakátu od pana Muchy se oduševnělosti nedosahuje, navíc pak, pokud to udělají všichni.
Druhý problém je pak uniformita. Ta v některých případech může být i malebná, nicméně ta, kterou mám na mysli, je uniformita rádoby modernosti. Uniformita používání „kvalitních“ nebo hezky působících materiálů, uniformita používání skla jako prostředku demonstrovat modernitu. Prostě nic nového, jen opakující se prvky, a když má člověk trochu štěstí, najde stavbu, ve které je beton ponechán jako dekorace. A sice to není nová myšlenka, alespoň však jde mírně proti proudu. Módnost používání fotografií vily Tugendhat, či jejich prvků (obzvláště v Brně) by se pak dala přehlédnout, pokud by s nimi nešla ruku v ruce právě ona módnost a spíše by se tyto prvky držely za ruku s myšlenkou inspirace. Opakující se Muchovy náměty, o kterých jsem se zmínil, pak podle mě působí jako prostředek sdělení, že já jsem oduševnělý, nicméně ve skutečnosti spíše vykřikují, že podléhám proudu a asi znám jen jednoho českého umělce.
Omlouvám se všem, kterým jsem poničil představy, či se dotknul jejich práce, mluvím z pozice člověka, který pracovně navštěvuje mnoho nově postavených budov bank, či zrekonstruovaných interiérů a má kritika nemá býti myšlena urážlivě, spíše jen by chtěla říct, že máme na víc.
