Jak již bylo řečeno v článku Sociologie je krásná věda, svoboda člověka tak, jak ji mnozí chápeme, je z větší části pouhou iluzí, bohužel. A jak by řekl jeden francouzský učenec po zhlédnutí premiéry Misantropa: „Člověku se chce smát, ač by měl brečet“, výběr partnera, výběr zaměstnání, či oboru studia není zdaleka vše, co nám společnost obratně a nehlučně vnucuje.
A jednou z oněch věcí je pojem tak intimní a snad proto jej většinově pokládáme za náš vlastní osobní a hlavně svobodně nabitý výdobytek. Onou věcí je naše soukromá identita. Ta je totiž také z velké části diktována společností a to i s určitými vzory a vzorci chování a také se způsobem myšlení.
V předešlém článku jsem se zmínil o slečně, které byl společností vnucen vkus při výběru jejího milého a teď se zaměřím na její předešlý život. Mohla se totiž narodit do rodiny přistěhovalců, například do vietnamské komunity. A protože tyto komunity v Česku stále žijí do určité míry v uzavřených společnostech, byla jí naučena identita vietnamská. Má tedy například ráda tamější jídlo, hudbu, ale snad má i „své vlastní“ způsoby přemýšlení nad řešením životních situací. Snad má i svůj vlastní přístup k náboženství a také třeba k tomu jak se chovat ke starším členům rodiny. Tyto všechny prvky osobní identity, které jí byly společností vnuceny, považuje za svoje vlastní přesvědčení a svůj způsob nazírání na svět pochopitelně považuje za svůj vlastní také, nicméně on jen vyvěrá z otisku, který jí společnost dala. A zdá se to smutné, protože to naší slečně ještě nestačí. Záleží totiž také na tom, do jaké společenské vrstvy se narodila. Tím bude její identita dále tvořena. Například pokud se narodí do bohaté rodiny, bude věřit, že mít peníze je naprosto v pořádku a třeba si i bude myslet, že Molière byl skvělý dramatik a pojme touhu pracovat v advokacii. Na druhou stranu se však mohla narodit do nižší společenské třídy a přesto, že je to pořád ona, se stejnou inteligencí, vlasy a genetickou výbavou, zaujme časem postoj, že právníci jsou jen verbeš, která tahá z normálních lidí peníze a četba francouzské literatury je jen způsob jak před ostatními vypadat lépe. Navíc se pak tato identita s časem může proměňovat, může například chodit na špičkové gymnázium, kde na ni bude nahlíženo jako na chytrou, a tak si tak sama bude připadat a třeba bude i více sebevědomější. Mohla by ale také skončit na oboru střední školy, kde jí její vrstevníci budou vštěpovat úplně jiný typ myšlení o sobě samé. Mohli bychom zajít až do takového detailu, kdy si na gymnáziu oblíbí například určitý způsob uvažování o nebohatých lidech, protože charismatičtí pravicoví profesoři biologie a matematiky o nich budou občas mluvit a budou předkládat argumenty, na které prostě nebude zatím připravena, protože bude v roli toho, kdo informace přijímá a v druhém případě o nějakých postojích k tématu nemusí ani vědět. A až přijde chvíle a naše slečna půjde na rande, bude prezentovat osobní identitu, odrývat stránky svojí osobnosti. „Myslím, že chudí lidé jsou chudí, protože se dost nesnaží a chtěla bych být advokátkou“, o kterých bude přesvědčena, že jsou zcela samozřejmě výsledkem její osobní, svobodné volby.
Nicméně není třeba zoufat, existuje samozřejmě jakási obrana proti diktátu společnosti i v rámci osobní identity a i když je, jak předpokládá Peter L. Berger, určena jen pro výjimečné případy, tato výjimka by šla popsat jako síla vlastní osobnosti a zřejmě je zde úměra mezi touto silou a stupněm vnucené identity, nikoli té skutečně svobodně nabité.
Závěrem si opět dovolím zastat se sociologie jako vědního oboru. Tím, že sociologie dokáže pokládat otázky, které se zdají být evidentní, totiž nakonec najde i ty, nad kterými bychom se možná ani nezamysleli. A kdyby pan Berger žil a já měl tu možnost mu něco říct, řekl bych, že právě tím, že sociologie, stejně tak jako třeba existencialismus, dochází často ke chmurným závěrům, je to právě její znalost, která nám od nich pomáhá. Je totiž mnohem snazší žít svobodně, když vím, kde přesně jsem socializován nebo kde jsem a kam tlačen. Myslet sociologicky tedy v přeneseném slova smyslu může znamenat, myslet svobodněji.
