Číst Miroslava Ivanova v současné době je jako nechat na holé kůži vát osvěžující proud vzduchu za parného dne. Historikové, kteří navíc uměli psát, jsou prostě skvělí a tečka.
Jen tak v pauze mezi pracovními úkoly si tedy Ivanova čtu a najednou mě napadne snad zajímavá souvislost mezi tématem krize mužnosti v západní civilizaci a sociologickým pohledem na pravděpodobnost válečného konfliktu. Obyčejně bych se totiž ze sociologického pohledu zabýval krizí mužnosti s ohledem na témata jako je například nárůst konzumovaných antidepresiv u mužů, kteří již nejsou tak silní jako naši dědové a nedokážou si bez prášků poradit s životní situací „jako praví muži“. Z pravicového soudku bych si pak vybral, že odmítají bránit svoji vlast, natož pak s nasazením svého života nebo že nejsou již v takové míře schopni zachovávat věrnost svým rodinám. A jak by řekl rytíř Gotfroua Udatný, oblékají se jako slečinky do měkkých materiálů a tráví v koupelnách pomalu více času při holení, než jejich dívky. Podobných povrchních, či hlubších argumentů by se našlo více, nicméně to není náplní mojí úvahy.
To všechno by šlo rozporovat a v něčem by ono rozporování mohlo snad být i těžké, ovšem v jedné souvislosti, pokud bych na podobnou argumentaci přistoupil, by tohle vše bylo zajímavé. S tím, jak se ona mužnost vytrácí totiž ze sociologického hlediska také nutně roste míra ochoty mužů jít do války, těšit se na válku a přistupovat tak na nesnášenlivou argumentaci podněcující druhé, aby nenáviděl jeden člověk druhého natolik, aby byl ochoten vzít zbraň a někde na bitevním poli jej zabil. Těžko si představit „muže“ z koupelen, kteří se zajímají o to, jaký gel na vlasy dnes použijí a jakou voňavku, či parfém zvolí, aby okouzlili sami sebe, či kohokoli jiného, jak s hrdou písní na rtech o své vlasti (většinou manipulativně složenou a vykalkulovanou) volí válku a jdou se bít.
Od každého sociologa, který se tedy hrabe v historických výpovědích nebo prostě od pacifisty by v této souvislosti mohlo zaznít jedno dobře znějící uf, protože, ať už by se nám takový muži líbili, nebo ne, byli to historicky s naprostou převahou právě muži, kteří války rozpoutávali (za genderovou nekorektnost se v tomto případě neomlouvám). A právě dnešní muži díky tomuto posunu ve vnímání sama sebe a tím, co by někteří nazvali dekadencí nebo úpadkem, mohou být prevencí podobných hrůzných událostí. Z tohoto pohledu tedy nutně plyne, že samozřejmě, že každý úpadek má své zápory, na druhou stranu může i úpadek přinášet pokrok, i když neúmyslně.
