Seriál Gilmorova děvčata je podle mě jeden z nejlépe napsaných seriálů a musím obdivovat jeho autorku Amy Sherman-Palladino za to, co dokázala stvořit. Je to neskutečná psychologická sonda a paní Sherman-Palladino musí znát život skrz na skrz a vyznat se v lidských vztazích jako málokdo. V Americe byly Gilmor girls ceněny jako sonda do života matky s dcerou, nicméně to je podle mého, na seriálu to nejméně k povšimnutí. Ve 153 dílech zazní například nespočet názvů knih a jejich autorů a to téměř vždy přiřazených do dějového kontextu. To musí nutně znamenat, že autorka přečetla úctyhodnou porci klasiků s ruským, českým, francouzským, či anglickým příjmením. A nejen, že je přečetla, taky byla schopna uchovat si atmosféru všech těch knih a vtělit ji jen jako pouhou vteřinovou narážku do svého vlastního děje. Hudba, ta je v seriálu podobně pečlivě vybraná. Někdy to působí, jako by autorka znala polovinu všech kapel na světě a měla naprosto jasno ve svém vkusu, který tříbila již od svých tří let (a možná při tom četla všechny ty knihy).
Tohle by samo o sobě podle mě na dobrý, odpočinkový seriál mohlo stačit, nicméně je zde ještě jako přídavek neskutečný psychologický vhled do duší a myslí téměř všech hlavních postav seriálu. Navíc se všechny postavy vyvíjejí a to v obou směrech, jak k lepšímu tak k horšímu a časem zastávají postoje, které byly vidět někde v první sérii jen v náznaku a opravdu se rozvinou třeba až ke konci celého seriálu. Reakce postav tedy vždy dává naprostý smysl a působí jako by autorka znala nejen lidský život, ale i jeho běh. Navíc žádná postava není náhodná. Michel, který je jedním z mých oblíbenců, protože svůj mix povýšenectví a ujetosti vyzdvihl do roviny karikatury všech, kteří by se někdy bály pojmenovávat věci tak jak jsou, je například kompenzací matky Lorelai (hlavní hrdinka), od které Lorelai utekla. Její nejlepší přítelkyně Suki je zase pravděpodobně kompenzací vřelosti, které se Lorelai nikdy v dětství nedostalo, a tak je logické, že její nejlepší přítelkyně bude jak milující tak citlivá.
Prostě každý má své místo a smysl. Je to něco jako M*A*S*H, ovšem autorem je žena a neodehrává se v Korejské válce, ale v boji za pochopení toho, kým postavy vlastně jsou, kam směřují a co vlastně s tím, jenž může být z dnešního pohledu podobně složitý, i když ne tak vypjatý.
