Když Claudius vytvořil svoje zápisky historického pojednání o Carthagu, prý ho knih mistr překvapil tím, že do jeho spisu nechal ručně namalovat slony. Tehdy to budoucí císař odmítl jako povrchní prznění historického díla (dnes bychom ty slony pravděpodobně považovali za historicky významný grafický záznam a možná se o něm zmínili v knize o římském umění zlatého věku říše…)
Proč jsem to ale zmínil? Protože dnešní Macronův proslov projdu beze slonů, avšak dám do něj jiná malovaná zvířata vlastní provenience, i když jich bude pomálu.
Za prvé musím říct, že proslov se odehrál v nádherném městě Marseille a byl uskutečněn venku za slunného jarního počasí. Zmiňuji to proto, že tím byla spoluvytvářena jeho atmosféra. Ta byla v tomto smyslu mírně absurdní, protože záběry na řečníka byly doprovázeny občas i obrazy promenádujících se turistů, kteří o politické vystoupení prezidenta zájem nejevili.
Můj pocit z Macrona je, jako kdyby byl Macron již unavený. Jako kdyby ten úřad chtěl, ale zároveň snad i nechtěl. Možná, že po prvním období o tom sám vnitřně již není přesvědčen. Možná, že taková sranda to nebude být francouzský prezident, kdo ví.
O čem ale mluvil? (beze slonů)
Nejprve promluvil o extrémismu a o integraci. Zmínil, že extrémismus pramení ze strachu.
Bylo vidět, že v proslovu oslovoval obzvláště mladé. Dokonce se k nim často obracel slovy: „Vy mladí a mladé….“ – dbal při tom na genderově korektní jazyk. (Francouzština stejně jako čeština rozeznává mužský a ženský rod).
A není se čemu divit, věkový průměr jeho fyzických posluchačů bych odhadl na 22 let (anebo působí Francouzi a Francouzky extrémně mladě).
Macron kladl obrovský důraz na ekologická témata. Vlastně jim věnoval většinu proslovu. Vyslovil se mimo jiné pro jadernou energetiku, doslova řekl, že má-li si vybrat mezi uhelnou a jadernou elektrárnou, vybere si jadernou.
Zazněla často slova jako bitva za lepší klima nebo bitva za dekarbonizaci ekonomiky. Zaznělo také, že jej někteří považují za pošetilého, ale že tento boj Francie může vyhrát.
Na tomto místě musím pro odlehčení zmínit (píší mi totiž občas přátelé, kteří čtou moje články, a kteří stojí politicky vpravo), že všichni přítomní byli překrásně oblečení. Prosím o upřímné o prominutí, ale Francouzky se opravdu umí skvěle oblékat. Obzvláště pak skvěle kombinují doplňky.
Zaujalo mě, že často zaznívalo již zmíněné slovo la bataille – bitva. Bitva za to, či ono, na tom vlastně nezáleží, na můj vkus toho slova bylo moc.
Měl jsem pocit jako kdyby z Macrona jako řečníka nešla nějak silná energie, silný pocit, avšak stejný dojem mám třeba i z Andreje Babiše nebo Petra Fialy a oba byli zvoleni našinci jako premiéři, tedy je možné, že je to subjektivní. Pokud to je však objektivní postřeh, šlo by z toho leccos vydedukovat a mohla by to být zajímavá náplň politologicko – sociologické úvahy.
Byl přítomen překlad do znakové řeči – to může znamenat, že si Macron váží i neslyšících spoluobčanů. Může to však také znamenat, že si přeje oslovit i je, neboť Le Penová překlad do znakové řeči na mítinku ve čtvrtek neměla.
Zajímavostí bylo, že pódium bylo oválné a lidé byli shromážděni kolem. Tedy proslov nebyl striktně frontální. Domnívám se, že to má symbolicky říkat, že Macron je jeden z nás, neboť i to je heslo jeho kampaně – Nous Tous – my všichni. Můžu se mýlit.
Přišlo mi, že pan prezident Macron jaksi nedokázal nastartovat dav, i když se o to velmi snažil. Například když zdůrazňoval bitvu za energetiku bez uhlíkové stopy, bylo vidět, že dav chce vyburcovat, nikdy se mu to však zcela nepodařilo. Básník by napsal, potlesk byl slyšet, avšak ti, jenž tleskali v tu chvíli mysleli na to, že si po mítinku dají kafe a čízkejk a posedí s přáteli.
Přišlo mi, že té ekologie bylo moc. Osobně jsem všemi deseti pro, abychom chránili planetu a životní prostředí a lesy obzvlášť. Přišlo mi ale, že mluvit o tématu většinu z dvou hodinového proslovu je příliš, snad jako kdyby nebylo nic jiného, o čem bychom měli uvažovat.
Dav z mého pohledu na chvíli ožil, až se prezident Macron slovně otřel o Le Penovou. Byl to však pouze jeden ze dvou útoků. (ve čtvrtek jsem poslouchal i Le Penovou a ani ona příliš osobně neútočila). Francie má prostě vyšší politickou kulturu, než my, neboť co máme my? Babiš křičí na Kalouska, že je ožralec a Kalousek křičí opačným směrem, že je Babiš zloděj. Ať bychom Francii vytýkali cokoli, tento politický styl bez osobních urážek druhých stran se mi líbí víc. Ať si každý udělá obrázek kdo kým je sám.
O válce zaznělo jen velmi málo, to málo pak ve smyslu, že je to tragédie. Většina proslovu byla skutečně věnovaná ekologickým tématům a transformaci ekonomiky na (eko)nomiku.
Resumé:
Za mě to byla nuda. Vím, že často u nás nadáváme, že nemáme v politice skutečné osobnosti, i já si občas neodpustím přání v tomto smyslu mít. Ve Francii na tom však nejsou podle mého o takový kus lépe a když jsem poslouchal klání o volební vítezství v Británii, dokonce jsem napsal nejlepšímu příteli, že tomu nevěřím, že tohle jsou kandidáti na vedení tak velké a bohaté země.
Nechci to však říct jen jako vyprázdněnou kritiku. Naopak, velice si cením každého člověka, který má odvahu a jde pracovat jako politik. Nepodléhám povrchní kritice, která všechny politiky bere jako zloděje nebo lháře, spíše se zamýšlím nad tím, čím to je…Možná snad tím, že velké osobnosti se probouzejí až v opravdových krizích? Nevím, nejsem si jist. Nebo je to možná tématy, snad politická témata již nemají jakousi vnitřní pravdivost nebo možná opravdovost, tedy i jejich nositelé je neprožívají, a tak jako osobnosti spolu s tématy nerostou? Těžko říct.
