Bůh mě obdařil skvělou pamětí a ani hédonistické dospívání mi ji nedokázalo vzít, hédonistické prosím do uvozovek, protože to je eufemismus. Bože, jak bylo skvělé poslouchat nově vydané album The Strokes, učit se pít absint a číst všechno, co se člověku dostalo pod ruku a zároveň zkoušet psát. Clavell, Čapek, Bradbury, avšak Malcolm, Kerouac a třeba Bukowski, samozřejmě, kdo by se v patnácti s holkou, která taky píše, nezamiloval do Bukowskiho. Pět románů, pokud se pamatuju (zde nelze říct pamatuj i ) za jeden měsíc a k tomu gympl, cesty Brno – Budějovice a Bůh ví co ještě.
Pět přátel, možná o něco více se seznámilo v Luhačovicích na literárním setkání mladých spisovatelů, jenž financovalo ministerstvo školství. Co vzniklo, bylo tak krásné, tak dokonalé, tak romantické, tak typické pro dospívající spisovatele milující Kerouaca a pro básnířky milující Nohavicu a píšící ponuré básně u stejně ponuré svíčky a jointa. Bože, to byla ale krásná doba, jako by opravdu Bůh byl, jinak to nejde vysvětlit a seslal ji na svět, aby tu dobu ti konkrétní lidé prožili. Ze 40 účastníků literárního týdne, kterého se zúčastnili čeští spisovatelé, kteří se nás pokoušeli učit psát, se sčuchlo asi pět nebo sedm, ti, kteří nebyli premianty jako ten zbytek třiceti tří a psali prostě proto, že to tak cítili, ne aby vyhráli soutěž ve slohu. Ty nejperfektnější holky, co si kluk toho věku umí představit a kluci, kteří musí spisovat, prostě proto, že jejich intelektuální přetlak musí někudy ven. Smíchejte spoustu trávy, alkoholu a k tomu zmíněné The Strokes. Bože, to byla doba. A já byl nejmladší, bylo mi teprve patnáct, jim všem už 16, 17, 18, což v té době dělá velký rozdíl. Parta lidí, kteří skrze literární tvorbu hledá sama sebe. Z týdne vznikla i přátelství a některá trvala dlouho. Postupně však ochabovala, až nakonec přestala existovat. Nebyl facebook, nebyl skoro mobil, byly ale dopisy a ty zůstaly. Mám je pořád ve sklepě.
Nestal se ze mě spisovatel, jsem ředitel, ale Bukowski i Kerouack a sto dalších ve mně zůstali a zůstali ve mně i přátelé, na které do teď vzpomínám a někde hluboko uvnitř doufám, romanticky a neinteligentně doufám, že kdyby si tohle někdo z těch mladých spisovatelů přečetl, cítil by to stejně. Obzvláště pak holky, byly to ty nejlepší. Odpusťte dámy, básnířka, která umí psát…, který patnáctiletý kluk by se do ní nezamiloval.
Bože, to byla ale krásná doba.
