Stalo se to asi před pěti lety. Z ničeho nic jsem si uvědomil, že už mě nebaví dívat se na televizní vysílání, a tak jsem postupně redukoval možnosti mojí chytré televize, až mi zbyly poslední tři vysílací programy. Dvojka, čtyřiadvacítka a myslím Cool. Uvědomil jsem si, že mě v tu chvíli začalo bavit dívat se na televizi mnohem více a vzpomněl jsem si, že podobně mě sledování bavilo naposled před dvaceti lety u babičky, která měla tři programy také a to ještě s odřenýma ušima. Došlo mi, že mě televize tehdy bavila ne proto, že by pořady byly zajímavější, ale z důvodu, že bylo méně programů a možností výběru, a tak jsem si vnitřně a velmi přirozeně jako dítě mnohem více vážil každého z nich.
Asi před dvěma lety mi zavolal můj bratr, který byl zoufalý z faktu, že si jeho jinak skvělí synové, neváží hraček, které doma mají, chovají se k nim bez úcty a třeba hned je rozbijí. Při té příležitosti mě s vírou v moje organizační schopnosti požádal, abych synovcům v pokoji hračky uklidil a zorganizoval jejich místo. Objem krabic s hračkami dvou chlapců 4 a 6 let šel počítat na metry krychlové. Položil jsem si tedy otázku, jestli fakt, že si kluci neváží hraček, tak jako já s mým bratrem v jejich věku, spíše než s jejich charakterem, nesouvisí s tím, že hraček mají prostě příliš mnoho, aby si jich vlastně vážit stačili vůbec začít.
Na základě mých zkušeností jsem začal věřit, že existuje jakási úměrnost mezi přílišným počtem věcí, nemovitostí a snad i peněz nebo možná i milenek a milenců, který nám z velmi pragmatického pohledu znemožňuje přirozeně si jich samotných vážit, a tím mít radost z toho, co máme. A možná, že tím pádem jsou situace, ze kterých plyne, že méně je více, protože méně může nakonec přinést více štěstí.
Aplikace takového pragmatismu by také mohla tvořit zajímavý postoj, v jehož rámci by bylo uvažování o redukci věcí v životě člověka a mírou takové redukce pak jeho vlastní pocit radosti. Na druhou stranu by tento postoj mohl otupovat frustraci u těch, kteří zatím nemají vše, co by chtěli, protože jestli je můj závěr správný, mít méně věcí dává člověku větší příležitost k tomu si věcí vážit. Mít méně věcí a třeba i poté, co o některé přijdeme, může tak v některých situacích, vlastně být jen dobrý přítel.
