Nesnáším dokonalé lidi a to hlavně proto, že nejsou. Skoro to zní jako oxymóron, ale není. Poslední kapkou mého pocitu byl jakýsi videoklip, ve kterém pseudo raper vypráví příběh. Ve videoklipu se objevuje vyrýsovaný muž a u něj neskutečně pěkná a usměvavá dívka/žena. Tak krásná a tak inteligentní a tak perfektní. Její dokonalé rty a módní oblečení, které má na sobě ihned po té, co vstala z postele je doslova zázračné. Její perfektní a milý úsměv jakoby říkal, pojď ke mně ty wow boyi a budeme spolu žít dokonalý život.
Jenže text toho pseudo rapu je na zvracení (neodpustím si tento výraz) ze slohového hlediska, stejně jako povrchní zdání dokonalosti, kterým klip pouze prezentuje uměleckou dobu. Na jednu stranu roste počet obézních a nemocných lidí a na stranu druhou (možná dokonce přímou úměrou) roste plytkost těchto uměleckých děl. Možná, že čím více jsme obézní a nemocní, tím si více libujeme v tom se užírat pohledem na vyumělkovanou realitu. Žádná dokonalá, usměvavá, milá, chytrá, nádherná, prsatá, zdravá, s úžasnou pletí dívka neexistuje a je trapné, že si to současná kultura neustále vymýšlí a je ještě trapnější, že tomu věříme. Samozřejmě že totéž platí i o vyrýsovaném, chytrém, milém, úspěšném, moudrém, mužném muži. To vše je jen přelud, který je snad podvědomým extraktem toho, co bychom všichni chtěli, místo toho, abychom s pokorou přijali sama sebe.
Nezlobím se na toho Mika Spirita nebo jak se to jmenovalo (záměrně volím tuto pasivní agresivitu schovanou za nadhled), on a jiní jen pravděpodobně odpovídají na poptávku, to ale neznamená, že mi z toho nebylo nevolno.
