Za vlády císaře Tiberia, to jest začátek prvního století našeho letopočtu, se v Římské říši stalo mnoho zvěrstev. Tato zvěrstva by se však nemohla tak snadno, podle mého, odehrát, aniž by před tím někdo spojenými silami a snad i s pokorou a pílí říši nevybudoval. Jaký to smutný cyklus lidských dějin. Lze jej vysledovat všude tam, kde se začne díky úsilí a pracovitosti a snad i oddanosti ideím dařit napříč dějinami.
Odpornost, o které chci psát, a která podle mého, mluví za všechny se však datuje cca 450 let před konec antiky. Zmíněný Tiberius, tehdy již etablovaný císař největší říše světa, povečeřel s jedněmi z nejvýznamnějších obyvatel města Říma. Mezi nimi pak byla ctihodná postarší dáma Lollia, její manžel Titus a jejich dcera Kamila. V tu dobu měl již císař Tiberius nevalnou pověst a císaři s pochybnou pověstí se pozvání na večeři jen těžko odmítá. Na každý pád, druhý den, právě dceři těchto dvou bohatých Římanů, přišlo z císařského paláce pozvání. Platilo pouze pro jejich dceru, avšak to nebylo uvedeno přesně. Matka Kamily, Lollia, tušíc, oč by se mohlo na setkání jednat, šla do paláce s dcerou. Císař Tiberius obě dámy nejprve nechal uvést do uvítacího foyer, kde byly po stěnách nejrůznější erotické obrazy a výjevy. Když císař přišel, začal o nich mluvit jako o druhu umění a popisoval praktiky, které zobrazovaly. Pak se císař pustil do hovoru s Kamilou, mladou náctiletou dcerou z domu Tita. Její matka protestovala, avšak taktně, neboť si byla vědoma moci, kterou císař má a snažila se apelovat na morálku císaře slovy, že takové výjevy a výklad se nehodí pro dívku jejího věku. Císař na to s Kamilou začal rozmlouvat jen v dialogu a u toho nechal do místnosti vstoupit otroky obojího pohlaví. Byli zcela nazí a nosili jídlo a víno. Císař otroky začal bičovat a při tom udržoval s Kamilou hovor. Lollia nakonec zmíní, že se tím císař snažil rozplamenit Kamilinu vášeň. To se mu však nepodařilo a Kamila počala plakat a utekla. To císaře roznítilo a ve vzteku Kamile vyčetl, že na zmíněné večeři mu dávala najevo sympatie, třeba tím, že mu oplatila několikrát úsměv. To však Kamilin pláč nemohlo utišit.
V tu chvíli Lollia, vědoma si vážnosti situace, požádala císaře o soukromou rozmluvu – císař souhlasil. Při této rozmluvě Lollia, ač starší dáma (Tiberiovi bylo kolem 60 let, měl vředovitou pleť a obecně působil nezdravě) se Tiberiovi nabídla místo svojí dcery. Císař – souhlasil. Lollia poručila dceři, aby se vrátila domů a otci se o ničem nezmínila, neboť v případě jeho zásahu by mohla být potrestána celá široká rodina Tita. Lollia se na to vrátila k císaři a tam ji císař, za účasti několika otroků, nutil, podle jejich slov, k nevýslovnému erotickému svinstvu. Doslova řekla, že prostituce by jí přišla jako vysvobození z pekla. Lollia pak několik dní na to spáchala sebevraždu. Spáchala ji však poté, co tento příběh uvedla v známost mezi mnoha ctihodnými římany a jejich ženami. Tehdy nikdo nezasáhnul, moc císaře byla příliš velká a strach z něj také. Císař zemřel až o mnoho let později rukou svého vraha, Caliguli (respektive velitele pretoriánské gardy na Caligulův příkaz).
Zajímavostí pak je, že stejný Tiberius například odváděl obětiny Bohům a modlil se upřímně za své předky. Stejný Tiberius se modlil za klid své duše. Stejný Tiberius. Stejný Tiberius kdysi před těmito událostmi velel legiím na Rýnu a to velmi dobře, čestně i odvážně (oblast na Rýnu byla horká půda, drsná a nehostinná). Projevoval sice již tehdy tvrdost, nikdy ne však za hranou. Stejný Tiberius dokonce velice miloval svoji ženu. To, co z něho postupně udělalo zrůdu byly pak podle mého tyto tři události. První byl jeho souhlas s rozvodem s jeho ženou, kterou tolik miloval a ke kterému ho donutila jeho matka. Načež si vzal někoho, koho nesnášel. Druhá událost pak byla smrt jeho bratra Drusa, kterého miloval rovněž, a se kterým měli velmi pevný vztah. Poslední kapkou v Tiberiově vývoji bylo jmenování císařem, po kterém celý život toužil. Jaká ironie. Tiberius na tento úřad psychicky neměl, neunesl ho, neunesl pocty s ním spojené, ani moc, která z něj vyplývá. A triviální otázka: kolik státníků nakonec svůj úřad důstojně v dějinách uneslo? Snad jeden z deseti nebo jeden ze sta?
Jak těžké to musí být unést moc, respektive iluzi moci (jak říkal Napoleon) a na druhou stranu, jak snadné je pak všechny naše císaře, krále, ale i prezidenty a premiéry soudit a často po právu odsoudit. A mnohem horší otázka, nebyli jsme to často my, kdo jim tu moc dal, koho tedy soudit, nikoli de iure, ale z metafyzického hlediska? Pokud soudíme je, museli bychom totéž učinit i u sebe. A my, kteří je soudíme, unesli bychom moc lépe?
Jak odporný příběh, jak odporně pravdivý, alespoň pro mne.
