Demokracie umí hledat sama sebe skrze prožívání toho, co se jí nelíbí. A je to tak správně. Představa, že jediná správná cesta v demokratickém zřízení vede skrze jen správná rozhodnutí a správné volby je mylná. Demokracie pro svůj růst potřebuje živnou půdu. Tato půda je bez pochyb dána občanskou společností, debatami v hospodách a parcích a dalšími věcmi, ale právě také mylnými rozhodnutími a tedy volením takových politiků, kteří k demokracii třeba nemají vztah. Proč to tak je? Zastanu se mého názoru. Stejně jako krásná květina vyroste ze zetlelého listí, demokracie může vyrůst a sílit právě tak. Tím, že lidé uvidí a zažijí to, co nechtějí, vytříbí si názor na to co se jim libí a co je to pravé, co by si přáli. Lidé tak mohou získat inspiraci a motivaci k činům a začít se účastnit veřejného dění ku prospěchu svojí země. Z tohoto pohledu není žádný politik, ba ani veřejný činitel špatný, je to jen odraz toho, co si lidé vybrali a možnost a příležitost neustále vyhodnocovat a utvářet nové preference toho, co chtějí a snad dokonce i nacházet vnitřní motivaci pracovat pro můj stát. Aby byl lepší.
Demokracie je také o chápání druhých a jejich názorů. Každý má v demokracii svoji vlastní hlavu a musí udělat svoje vlastní volby, a tím, že bychom někomu říkali, že jeho volby nejsou správné, ho v nich jen více utvrdíme. To, co však dělat lze, je být občansky aktivní, zapomenout na to, že někdo přijde a postaví hřiště, ale apelovat pro něj. Pokud si přeji v politice více slušných lidí, účastnit se jí nebo přesvědčit toho, kdo na to má více, než já a je slušný, aby se zúčastnil on. Život by byl strašlivě pustý, kdybychom viděli jen a jen to, co se nám líbí. A právě různost nás aktivizuje a pomáhá nám upřesňovat, co si přejeme. Bez různosti by chyběla část rovnice svobodného výběru.
Demokracie a její psychologické východisko pro případ případné frustrace spočívá v příklonu pozornosti k tématům, která mohu prosazovat a přemýšlet jak to udělat, třeba dopisem nebo organizací přednášky nebo i tím, že přijdu k volbám.
