A pak to Piercovi došlo, jeho úsilí vidět El dokonalou bylo k ničemu, protože ona dokonalá nebyla a ani její láska nebyla dokonalá. Všechny ostatní sice byly jen chabé kopie, ale zároveň ta věta byla konstruktem, kterému chtěl věřit a to jí ubíralo na chladné pravdivosti. A ani její duše nebyla tím, za co ji měl. Ona celá nebyla jeho představou, ona byla jen tím, kým byla. Ve skutečnosti byla nemilosrdným odrazem v zrcadle toho, jak Pierce smýšlel sám o sobě a jediná cesta vpřed spočívala v znovu uvědomění této pravdy. Místo toho, aby El popadl za ruku a kráčel s ní k radostným zítřkům, nic takového neudělal. Raději za ruku vzal sám sebe a nemaje se sebou sebelítost (neboť ta zůstala někde v Koreji, kdy se z něho stal muž) a s veškerou svoji inteligencí pohlédl nikoli na to, kdo je, ale na to, co si o tom vlastně myslí.
On byl tím, kdo si vyčítal, že příliš pracoval, i když zachraňoval životy a byl to on, kdo nevěřil, že nemá právo na štěstí. Pierce se touto kontemplací z onoho trýznivého pocitu dostal a nyní byl připraven udělat skutečně svobodnou volbu. Nikoli mezi prací a tou pravou. Volbu daleko důležitější, volbu o postoji k sobě.
A protože nebyl ani hloupý ani svatouškovský sebe trýznitel, zvolil si vzít se takového jaký je, zvolil si nechtít být dokonalý ani chirurg ani manžel. Z oněch dvou možností, skvělých žen, které se mu nabízely pro dokonalou a pohádkovou cestu životem, krásných, inteligentních žen, si zvolil možnost třetí. Vybral si sebe.
Od té doby pak uběhlo mnoho let a když se díval na svůj příběh a přemítal větu: Po Tobě byly jiné, ale všechny byly jen Tvé chabé kopie, aniž by vydal hlas, jen s pomocí mimiky obličeje se pousmál, příjemně, uvolněně, nenuceně.
A v tom ho El chytla za ruku, protože ten večer šli do divadla. Byla to pravá El a byl to pravý on. Nic nebylo předstíráno, nic nebylo zkresleno. Bylo to krásné, neboť to bylo pravdivé. Bylo to dokonalé.
