Reklama
 
Blog | Patrik Joura

Politická korektnost, nástrahy a příležitosti

Abychom mohli objasnit politickou korektnost a její nástrahy nebo příležitosti, je třeba si položit několik otázek. První otázka zní, co je to vlastně politická korektnost? Je to myšlenkový proud nebo postoj, jehož samotnou definicí můžeme určit nebo vystihnout, jestli bude pro společnost prospěšný nebo nebude. Uvedu příklad, ve kterém bych mohl politickou korektnost definovat třeba takto: Politicky korektní je ten občan, který dbá ve svém vyjadřování a myšlení na ohledy druhých a snaží se neurážet, zesměšňovat nebo jinak napadat druhé v souvislosti k příslušnosti ke skupině osob mající stejné nebo podobné znaky. Mohli bychom však použít i jinou definici, například, že politická korektnost znamená, že druhé lidi neposuzuji na základě příslušnosti k rase, pohlaví nebo vyznání, ale na základě jejich individuálních kvalit.
Co mají obě definice společné? Rozhodně je v nich obsažena velká dávka soucitu s ostatními bytostmi a jen těžko bychom mohli předpokládat, že jakýkoli odpůrce politické korektnosti by s podobnými výroky nesouhlasil (až na výjimky). V čem tedy spočívá problém, který vyvěrá napovrch v aklamačních prohlášeních ve smyslu odporu k politické korektnosti v naší části světa? Důvod také není jen jeden. Ten první je čistě Machiavellistický a parazituje na tom, že je snazší v lidech vyvolávat odpor vůči někomu, než se snažit o pochopení, že je snazší svalovat na někoho vinu za něco, co se nepovedlo mně, než přiznat sám sobě chybu. A snad je i snazší někoho pomlouvat, než hledat a nalézat jeho pozitivní stránky. Druhý důvod, který je, namísto toho prvního, o mnoho pozitivnější je, že politická korektnost, tak i politická nekorektnost musí umět nalézat míru svojí manifestace. Tato míra je pak dána mírou vyzrálosti vlastního charakteru, ale i vlastní osobnosti. Na jedné straně je tedy důležitý charakter, protože ten politikovi nedovolí, aby bezcílně útočil na menšiny nebo i myšlenky ve společnosti, které zrovna nejsou v souladu s jeho názory, a tak by je měl zcela správně a korektně brát jako skupiny, kterým slouží také, přesto, že to nejsou ti, kteří ho volili nebo budou volit. Na straně druhé pak musí být i vyzrálou osobností, která dokáže zvážit, kdy by její „přehnaná“ korektnost zacházela přes míru tak, že by například dusila vývoj společnosti a třeba jejich institucí. Když bych měl uvést ilustraci, jednalo by se o situaci, kdy se na jedné straně asijskému studentovi nedostává pozornosti od učitele, protože učitel má prostě něco osobního proti asiatům. Na straně druhé by to však byl případ, kdy právě proto, že student je asiat, je zvolen do studentské rady vedení školy. Tedy bylo pominuto jaké má pro funkci vlohy a byl diskriminován, nebyl totiž souzen na základě svých individuálních kvalit, ale jen na základě společného znaku s určitou skupinou. Je to úplně stejná diskriminace a stejně škodlivá.
Z takového příkladu vyplývá, že pravdu mají jak zastánci politické korektnosti, tak i její odpůrci, ovšem oba do určité míry. To nejúžasnější však je, že ve skutečnosti oba tábory chtějí vlastně totéž. Obě strany chtějí společnost svobodnou, ve které nedochází k diskriminaci a v tom vidím skutečně velkou styčnou plochu a věřím, že stačí, aby si obě skupiny sami definovali to, co vlastně chtějí. Není totiž správné druhé nálepkovat a diskriminovat jen proto, že se modlí k určitému b(B)ohu a není správně jen na základě jednoho společného skupinového znaku zatracovat celou skupinu. Není ale na druhé straně správné určité skupiny ze stejného důvodu protěžovat a tím je nálepkovat také. Nálepka by totiž nesla a nese sice jiný symbol, lepidlo na nálepce je však stejné značky a lepí se stejnou silou přílepu.
V současné debatě o politické korektnosti se objevuje ojedinělá příležitost. Je to šance pochopit, že i když se zdá, že v některých situacích proti sobě stojí lidé, na první pohled, zcela jiných názorů, může se ukázat, že vlastně chtějí totéž a ani snad nemusejí dělat kompromisy, jen o věcech začít mluvit. A jak o věcech začít mluvit? Možná stačí o nich přestat křičet, pak totiž uslyšíme sami sebe i ty druhé.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama