Reklama
 
Blog | Patrik Joura

Odporná, lehce sociologická úvaha o tvrdosti

Existuje období říše římské, podrobnostmi nebudu obtěžovat, které trvalo asi 30 let a ve kterém, díky předchozím úspěchům, měla říše celou jednu generaci, která se nemusela účastnit bojů a válek. Tento mír však Římu nakonec přinesl více zlého, než dobrého, protože celá jedna zmíněná generace vojáků odvykla boji, odolnosti a odvaze. Armáda byla slabá a tím i Řím a to vyústilo v krizi.

 

Moje milá gymnaziální profesorka češtiny zmínila na školním srazu jednu zajímavou věc. Dokud se učitelé nezabývali problémem poruch porozumění textu a text se prostě bral tak, že je mu prostě třeba rozumět, nikoho ani nenapadlo, že by to až na vzácné výjimky měl být problém a všichni textu rozuměli. Dnes se tímto problémem často musí trávit čas, než se přistoupí k učivu.

 

Moje osobní zkušenost je taková, že lidé z mého okolí, kteří v dětství, či v dospívání prožili těžké období jako smrt v rodině, vážnou nemoc a podobně, tyto události zpětně hodnotí jako velmi pozitivní a prospěšné a připisují jim svoji dnešní sílu. Totéž bych mohl říct o mnohých hendikepovaných po různých nehodách.

 

Pokud bych velmi bezcitně a snad i zkratkovitě všechny tři předešlé body spojil, z takové rovnice by musel vyjít jediný výsledek. Musí zde existovat určitá míra tvrdosti, nepohodlí a protivenství, která je ve skutečnosti pro lidi velmi prospěšná. Míra nepohodlí, která lidi aktivizuje a má moc odblokovat lidský potenciál. Nechci se pouštět do úvah o počtu psychologů a množství antidepresiv, které lidé užívají, protože příčinám nárůstu obojího nerozumím. Nicméně, co když za část tohoto fenoménu dnešní doby může právě fakt, že si jako společnost děláme věci stále jen snadnější a lehčí. Chráníme naše novorozeňata až tak, že se jim špatně vyvíjí imunitní systém, protože nemá být s čím konfrontován. Cpeme se léky ihned, když máme rýmu a na chřipku sníme hned antibiotika. Chráníme naše mozky tím, že se na všechno ptáme googlu a méně přemýšlíme. Chráníme se před špatnými vztahy tím, že spolu lidé často jsou jen jednu noc. Jako společnost jsme na sebe často měkcí a co když právě z onoho procesu, který se právě dnes odehrává, nazval bych ho proces změkčování z technologického blahobytu, vyplývá? Kam takový proces směřuje a jak může skončit? Myslím, že může skončit degenerací lidí jako celku. Lidí, jejichž konečnou povinností bude jen mačkat několik čudlíků a i to už bude příliš vysilující a únavné, a tak vše budeme řídit jen přístrojem na přenos myšlenek. Snad to zní jako z prvoplánové béčkové sci-fi, nicméně co když se to právě teď děje, co když je počátek 21. Století rozcestí, na kterém se lidstvo může rozhodnout, jestli bude neustále více a více ustupovat svojí přirozené touze po stále větším pohodlí až nakonec začne degenerovat? Nebude totiž dostatek impulsů a podnětů pro lidský rozvoj.

 

Z celé úvahy, pokud je samozřejmě opodstatněná, vyplývá však jedna dobrá zpráva. Pokud je to všechno pravda, znamenalo by to nutně, že každá krize jednotlivce, ale i ta společenská, může být vlastně jen stimul k růstu a rozvoji a její nepříjemná první fáze, jakkoli dlouhá, by mohla být s tímto postojem snad o něco příjemnější.

Reklama