Reklama
 
Blog | Patrik Joura

Definice politického populismu

Protože se mnoho politiků v naší současnosti vzájemně označuje jako populista, pokusím se definovat tento termín. Věřím totiž, že v samotném zamyšlení se nad definicemi pojmů tkví ohromná síla. Definování může vést k hlubokému zamyšlení nad danou problematikou, a tím se přirozeně vyhýbá povšechnému přijetí názvosloví a třeba následnému bezmyšlenkovému opakování něčeho, co si myslí jiní.
Politický populismus můžeme opsat několika způsoby, některé jsou však bližší naší době a právě těmi se zde budu zabývat. Populismus v politice je tedy, dle mého, politický směr, který má několik základních parametrů. Prvním parametrem může být, že populistický politik nejprve vyhledává názor občanů na určitou problematiku a ten názor, který ve společnosti převažuje, začne vydávat za svůj vlastní. Indikátorem takového jednání je pak například častá změna názorů a to třeba i bez předchozího zdůvodnění nebo zdůvodnění nevěrohodného. Druhý znak populistického politika je pak jeho nedostatečná znalost problematiky, o které hovoří, nebo se kterou seznamuje veřejnost. Tato charakteristika je dána tím, že veřejný činitel již nezkoumá sám za sebe danou problematiku a nevytváří si svůj názor, což by nutně muselo vést právě ke znalosti věci. Naopak právě proto, že pouze opakuje názory těch, kterým se chce zalíbit, stačí mu je pouze opakovat. Třetím zajímavým znakem populisty je slibovat něco, co si přeje většina lidí slyšet, aniž by doplňoval svoje sliby o způsob, jak danou věc provede a nebo uváděl nesnáze s jejím provedením spojené. Zde je indikátor jasný, je-li politik u moci, prostě se neděje to, co sliboval. Posledním ze zajímavých znaků by mohla být samotná psychologie jednání populisty, který, aby mohl jmenované charakteristiky splňovat, musí mít. Typický může být například „nepřiměřený“ obdiv, chcete-li adorace vlastní osoby nebo domněnka, že je lepší, než druzí lidé. Vodítkem této charakteristiky by mohlo být například kapesní zrcátko v náprsní kapse obleku (v případě muže). Seriózním vodítkem pak například neschopnost veřejně uznat chybu.
Definice populismu nás pak nutně vede k dalším důležitým otázkám, které ve veřejném prostoru již nezaznívají, ale které jsou základní, jako například, je-li špatné dávat lidem to, co chtějí oni sami? Tím se nám otevírá nádherné téma k zamyšlení se nad celou věcí. Každý člověk je přece zcela svobodný, je to jeho základní právo myslet si co chce a chtít pro sebe co chce. Dokonce je lidským právem i dělat chyby a mylná rozhodnutí, ze kterých se pak může poučit a růst. A myslím, že zde se nachází právě ten moment, právě zde může vznikat část nenávisti k nepopulistickému politikovi, který přes svou, třeba i dobrou vůli, občanovi, voliči nedává to, co on sám požaduje a říká o těch druhých, že jsou populisté. Snad bychom mohli říci, že tím voliče populistického politika zčásti uráží, protože oni mu naletěli, jejich názor je tedy špatný. Problém je v tom, že nikdo z nás nedokáže dohlédnout do životů těch ostatních, nevíme, jaké mají zázemí, výchovu, životní okolnosti a tak dále. A při tom by stačila změna uvažování nepopulistického politika, který by se přestal vymezovat vůči populismu a upozorňovat na jeho nedostatky. Namísto toho, by nepopulistický politik mohl vrhnout všechnu svoji energii do objasňování programu, který chce prosadit on sám. Vrhnout se do objasňování pojmů veřejnosti a také do nalézání argumentů, které by podpořily jeho světonázor. Namísto vystupování na veřejnosti, ve kterém kritizuje ty druhé populisty a nacionalisty a narcisty (všechno je to legitimní názor), by se mi líbilo, kdyby takový nepopulisticky smýšlející politik, každý den upíral svoji pozornost na témata, která se mu líbí a o kterých věří, že jsou správná.
Druhá otázka zní, odkud se vlastně bere populistický politik a proč? Samozřejmě bychom mohli vidět korelaci, nebo-li souvislost například ve snižující se životní úrovni obyvatel, která když se objeví, objevuje se i populistický politik. A je to nanejvýš logické, čím více se lidé musejí zabývat tím, jak se postarat o sebe a o rodinu, tím méně času mají na přemítání nad věrohodností svých představitelů a o to více touží po rychlých řešeních. Podobnou úměru však lze také vysledovat například v souvislosti se společenskými krizemi a v neposlední řadě také tam, kde nepopulistický establishment přestává být pro svoje voliče přitažlivý, někdo tomu zkratkovitě říká selhání elit. Je-li tomu tak a ono tomu tak je, je třeba se ptát, v čem spočívá takové selhání. Nespočívá totiž v nějakém nekonkrétním, mlhavém lapsu, nedopatření, ale v tom, že elity jakoby zapomněly na vysvětlení svého konání a postojů běžnému člověku, který má jiný obor a i jiné starosti, než přemítat například o zahraničních otázkách. A přesně tohle jsem viděl například při počínání vlády třeba Petra Nečase. Ta vláda opravdu poctivě usilovala v mnohých oblastech o dobrou správu země podle svého světonázorového přesvědčení a je nízké jen naše představitele kritizovat, nicméně z mého pohledu přehlížela fakt, že musí být blízko lidem, musí se pořád snažit vysvětlovat a objasňovat svoje kroky lidem, a protože to nedělala, byla vlastně arogantní. A není možné to smést slovy, že vláda se snažila dělat vše nejlépe, protože to prostě nestačí. Je třeba se všemi možnými prostředky neustále snažit přibližovat lidem svoje postoje, byť by byly rozdílné a žádat je o jejich pozornost a také čestně přijímat, když svůj názor neprosadím. Tím si lidí vážit a to nejenom na papíře nebo v hesle, ale opravdu a právě tak se z určitého pohledu neustále sám stávat nepopulistickým. A v čem jsou dobří populisté? Vezmou téma, kterému třeba ani nerozumí, ale komunikují s občanem a občan reaguje, protože nachází alespoň někoho, kdo se zdá, že mu naslouchá a tím mu projevuje elementární úctu.
Co s tím? Velmi bych si přál, aby “nepopulističtí“ politici sestoupili blíže lidem, přestali druhé nálepkovat, protože jim samotným to škodí a s úsilím a úctou k občanům jim svěřovali svoje myšlenky a argumenty. Přál bych si, aby neopovrhovali žádnými voliči s vírou, že to jsou Ti hloupí, protože současné populisty volí, ale aby se snažili všem voličům porozumět a aby měli víru, že dokážou být lepší, než populisté, o kterých mluví a tím, aby měli víru ve všechny obyvatele naší krásné země. Populismus je tedy příležitost. Ohromná příležitost pro každého politika, který se za nepopulistu ještě považuje, aby si začal více všímat lidí. Je to šance, která, když ji naši představitelé pochopí, může navrátit důvěru lidí v ně samé.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama