Reklama
 
Blog | Patrik Joura

Definice liberální demokracie

Se zaujetím jsem zhlédnul vystoupení pana prezidenta Václava Klause, ve kterém se vyjádřil, že neexistuje žádná definice liberální demokracie. Považuji za důležité říci, že si vážím každého člověka, který vstupuje do veřejného prostoru se svými názory a proti nikomu nebojuji, jen zastávám svůj vlastní názor a prosazuji ho.

Dovolím si tedy navrhnout definici liberální demokracie, po které pan prezident Klaus volá a zastanu se jí. Ne na úkor kohokoli, ale jako vyjádření vlastního postoje.

Pokud bych přijal definici takzvané demokracie bez přívlastků, jako vládu většiny, demokracie liberální je pak tedy typ demokracie, která uznává vládu většiny, stejně jako klasická demokracie, nicméně se zároveň snaží, aby v období, kdy je u moci jeden určitý proud nebo postoj ve společnosti, nedocházelo k perzekuci proudu jiného, nebo proudů jiných. Liberální demokracie tedy stále samozřejmě respektuje, že lid sám sobě zvolí směr, kterým se společnost ubírá a který se pak manifestuje například v konkrétních politických stranách, nicméně přes střídání určitých proudů nebo směrů neopomíjí práva těch občanů, kteří jsou v menšině prakticky pořád a logicky by nikdy nemohli prosadit plně svůj vlastní postoj. Liberální demokracie není karikatura demokracie klasické, liberální demokracie je v tomto smyslu východisko ze situace, kdy v klasické demokracii vzniká napětí nespravedlnosti a nachází řešení v podobě permanentního zájmu o ty skupiny, které by své zájmy těžko prosadily, tím se stává lidštější a spravedlivější.

Jako každý typ demokracie má však i liberální demokracie nevýhodu spočívající v tom, že míra pozornosti upřená na občany v menšině nesmí být vyšší, než na ty ve většině. Pak totiž dochází k napětí. To není správně proto, že menšina v případě takové pozitivní diskriminace je defakto dehonestována, protože se tímto postojem (přemírou pozitivní diskriminace) řekne, že daná skupina je neschopná. Samotné skupině pak takové zacházení, podle mého škodí, protože se odnaučuje bojovat za svoje zájmy a prosazovat svoje zájmy a tím sílit a nacházet nová řešení. Úkolem liberální demokracie je pak neustále hledat míru pozornosti upřenou na menšiny, které z logiky věci nemohou prosazovat plně své zájmy. Indikátorem přemíry této pozornosti pak může být například zvětšená míra napětí většinové společnosti, protože liberální demokracie po překročení této míry přestává věnovat pozornost sama sobě a to také není správně. Zjednodušeným východiskem je tedy pochopení, že správně není věnovat se jen sám sobě (jako teze demokracie bez přívlastků), ale není to ani věnovat pozornost jen menšinám a těm, kteří nedokážou prosadit svá práva bez pomoci. Řešení je dát obě věci na stejnou úroveň. Věřím, že takové řešení pak může být přijato i zastánci klasické demokracie bez přívlastků a společnost se tak opět může spojovat a táhnout za jeden provaz, možná i vědoma si, že je o něco spravedlivější, aniž by zapomněla sama na sebe.

 

Patrik Joura 29.6.2018

Inspirováno rozhovorem link

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama